str. 147, kapitola osmá: "Scénka"

Proč 147. strana? Protože přesně tolik jsem měl fanoušků na facebooku o mé knize. Příští pondělí zveřejním další stranu podle počtu fanoušků.

   „Já táky musim varit večéru!“ odpoví jí Rosalinda. Sebere své tři tašky a pomalu a shrbená odejde vlevo.

   Celý sál ještě hřmí a tleskají.

   Oba odejdou a rychle se převléknou. Sál se po ukončení rozejde, a když Tomáš s Evou prochází kolem učitelů, slyší od nich samou chválu a říkají, že to byla nejlepší scénka, kterou kdy viděli.

   Pak pokračují dále ke dveřím, u nichž stojí Martina.

   „Bylo to fakt nádherný!“ pochválí oba s radostí, ale ani jeden z nich Martinu nevnímá. Dělají, že je vzduch, že nic neslyšeli. Projdou kolem ní na schody a ani se na ni nepodívají. Však Martina se za nimi se zklamáním ohlédne.
.

   Večer před setměním Tomáš sedí na posteli a čte si knížku. Náhle zazvoní zvonek a jeho aktivní bratr Mirek ihned vyběhne k oknu, aby se podíval, kdo je ctí v tak pozdní hodinu svou návštěvou.

   „Tomáši, je tu Petra,“ vysloví pak a stále se na ni dívá skrz záclonu.

   „To je Martina. A stejně nejsem doma.“

   „Ale já tě vidím,“ podotkne Mirek.

   „Prostě jdi dolů a řekni jí, že nejsem doma!“ přikáže mu rozrušeně.

   Mirek poslechne a sejde po schodech do přízemí, kde otevře dveře a pozdraví: „Čau, Martino!“

   „Ty jsi mě poznal?“ táže se překvapeně.

   „Ne. Řekl mi to Tomáš,“ vyslepičí Mirek.

   „A mohl bys mi ho zavolat?“ prosí Martina.

   „To asi nepůjde, on totiž není doma.“

   „Nekecej! Před chvíli jsi říkal, že ti řekl, kdo jsem!“ nachytá ho Martina.

Pokud byste si rádi přečetli pokračování na straně 148, máte možnost, jelikož tato strana již byla zveřejněna. Pro přečtení klikněte zde.

Jedna stačí!: Jeden svědek

Propagujte i svojí stránku