Jiří Lojín, redaktor webu VašeLiteratura.cz
Lovestory ze ZŠ
Napřed jsou si oba lhostejní, pak si jí on začne všímat a
zamiluje se do ní, pak se i ona zamiluje do něj, ale zatím si to neřekli, pak
si to řeknou a mají se oba rádi, ona ho pak ale nemůže milovat, protože jí to
zakáže parta, ale on ji pořád ještě miluje, ona ho také miluje, ale nedává to
najevo, on to taky nedává najevo, a tak ona si myslí, že on ji nemiluje, on si
také myslí, že ho nemiluje, ona pak ze zoufalství říká, že ho miluje a on jí,
že ji nemiluje, ale miluje…. Stačíte to sledovat? A přitom to je tak
jednoduché. Přeháněl bych, kdybych tvrdil, že je to zkrácený obsah knihy Tomáše
Lörincze Jedna stačí! Jeden svědek,
ale autorovi se podařilo udělat dojem, že víc děje v jeho knize opravdu
není.
Román Jedna stačí!
je ohlednutím za školními léty, dobou prvních lásek, spory se spolužáky,
hledáním svého místa a snahami prosadit se. Hlavní hrdina Tomáš – shoda se
jménem autora zřejmě není náhodná – se zamiluje do Martiny. Ta do něj také, ale
jejich lásce stojí v cestě jakási parta, do které Martina patří. Celá
kniha se pak točí okolo několika Tomášových problémů – jak zjistit, proč
k němu Martina tak náhle ochladla, jak ji získat zpět, protože ona je ta
pravá, a jak se jí pomstít, což je motiv, který, s přihlédnutím
k předchozím dvěma myšlenkám, dost dobře nechápu. Ale to přenechám úvahám
citově rozbouřeného chlapce, v jehož duši se mísí láska i nenávist a sám
se ve svých pocitech pravděpodobně moc neorientuje.
Tato jednoduchá, jen místy trochu zvlněná dějová linka je
zpestřena několika příhodami. Martina se pokusí o demonstrativní sebevraždu
skokem z okna, prostřednictvím které chce vyzkoušet hloubku Tomášova citu.
Bohužel spolu okusí hloubku příkopu a Tomáš se díky snaze o její záchranu ocitá
v komatu na Jednotce intenzivní péče. V tomto místě se čtenář recenze
zřejmě zarazí – nazývat takové drama příhodou, to je nehorázná bagatelizace!
Ujišťuji, že ne. Tato část, která by se mohla stát jednou z klíčových
scén, je podaná nevýrazně, téměř jakoby mimochodem, skončí dříve, než začne.
Tomáš má tendenci chovat se afektovaně, jeho chování je
jedna velká póza. V textu mohou působit romanticky, přenesené do reálu
jsou směšné. Nedokážu si představit, že by Tomáš za písničky zpívané Martině
před celou třídou nesklidil bujarý posměch, a ani to, že by v tom chechotu
svých spolužáků dokázal dokončit byť jednu sloku. Pokud se něco podobného
autorovi v deváté třídě povedlo, má za tento výkon můj obdiv.
Postavy románu jsou nevýrazné, jediný, komu se čtenář může
trochu přiblížit, je hlavní hrdina Tomáš. Střídavá ich forma a er forma
vyprávění umožní podrobněji „rozpitvat“ charakter postavy. Autorovi se to
částečně podařilo, některé motivace ale přesto zůstávají záhadou, ne snad
proto, aby se zvýšilo napětí, ale zřejmě z důvodu opomenutí autora. Ostatní
postavy dopadly ještě hůř – jsou schematické, zjednodušené, vzájemně se od sebe
téměř neodlišují. Lze namítnout, že patnáctileté děti z jedné třídy
nebudou mít výrazně odlišné chování, ale i jedinci z takové skupiny se
liší vystupováním a slovníkem. Slovník postav je velkou slabinou knihy – určitě
nebude tak šroubovaný a spisovný, jak tomu je v dialozích Tomáše Lörincze,
ani bohatost slovní zásoby nepatří mezi silné stránky postav. Často se opakují,
Martina se místy omezuje na repliky typu „Miluji tě, nemiluji tě“, „Chci tě
(ho), nechci tě (ho)“. Opakování replik a situací lze povýšit na umělecký
záměr, ale musí být použito důsledně a promyšleně zakomponováno do textu.
V Lörinczově románu je myšlenka, která rozhodně není
špatná – hlavní hrdina Tomáš se cítí být vyvržencem, nikdo se s ním
nebaví, parta, která tvoří vůdčí skupinu třídy, si z něj dělá terč pro své
vtípky. Tomáš ale není typickou obětí šikany, dokáže třídu uchvátit svou hrou
na klávesy, Martina je schopná se do něj zamilovat a ani parta si nedokáže
představit, že by mohla bez něj uspět při školní akademii. Tomášovy úvahy o
svém místě v kolektivu mohou jeho vrstevníkům připomenout, že nejsou se
svými komplexy méněcennosti sami, že je to záležitost častější, než by
očekávali. Bohužel některé dobré myšlenky a momenty se v Lörinczově románu
utápějí v prázdných dialozích, ve kterých se v neustálých kruzích
řeší „mám ji (jeho) rád(a), nemám ji (jeho) rád(a)“ jako kdyby autor otrhával
okvětní lístky nějaké obludné kopretiny.
Tomáš Lörincz označuje svou knihu jako román a já ve své
recenzi tento výraz rovněž používám. Jedna stačí! ale má k románu
daleko – chybí jí více paralelních dějových linek, vývoj postav je sotva
patrný, autor se blíže věnuje pouze Tomášovi, kompozice je příliš jednoduchá.
Nejde o to, že bych chtěl zdůrazňovat nesprávnou kategorizaci Lörinczovy knihy,
spíše ji pokládám za nepotřebnou.
Knihu Jedna Stačí! Jeden svědek vydalo nakladatelství Nová
forma.
Jiří Lojín
Žádné komentáře:
Okomentovat