Ahoj Tomíku,
tak jsem dočetla tvou knížku a musím říct, že bych ji hodnotila více kladně než záporně. Určitě jsem si ji koupila z toho důvodu, že jsem chtěla více poznat autora a jeho strasti, které mi byly víceméně naznačeny. Jsi velice zajímavá osůbka a myslím, že tohle v člověku zanechá stopu, ať chce nebo nechce. Nikdo proti šikaně není imunní a určitě záporné příspěvky neber vážně. Pokud si tím neprošli, tak neví o čem mluvíš a nepochopí, že knížka vypráví to, co vypráví.
Děj byl velice zajímavý, ale někdy se mi obtížně četl díky vloženým textům písní, které jsem si ale s chutí zazpívala s tebou. Když jsem pokračovala ve čtení, tak jsem si říkala, že jsi to buď s tím zpíváním trošku přehnal a ve skutečnosti to tak nebylo, nebo jsi opravdu takový, a proto se ti možná i spolužáci smáli. Není totiž moc obvyklé, aby se spolužák sebral a šel zpívat písničku kamarádce (přítelkyni). Když jsem se zamyslela nad úvodní problematikou, SEX VE ČTRNÁCTI, tak mě polilo horko! Já ani nevěděla, k čemu tamto dole mám, natož abych řešila sex. Ono, každý z nás je jiný a také jinak dospívá. Holky jsou sice napřed, ale jak bylo vidět i ve tvém příběhu, tak ne ve všem.
Když jsem četla dál, tak mi bylo smutno. Nejenom, že mě to místy rozplakalo, ale občas jsem se cítila, jako kdybych se ve svém životě vrátila zpět, na základní školu… Nikdo tě v životě nepřipraví na to, že se stačí něčím trošku lišit a už jsi terčem posměchu. Každý máme jiné zázemí, máme jiné hodnoty a pokud jsi se lišil oblečením, vzhledem a tím, že jsi hrál na klavír, tak bych ti říkala to samé, co ředitelka. Prostě nedospěli a snažili se na tobě léčit svoje mindráky. Našli si tě jako obětního beránka a bavilo je to, což jsi i sám pochopil, že nemají zájem tě do čehokoli zapojit.
U některé z kapitol, např. SISI NA JEDEN MĚSÍC, jsem se musela od srdce smát. Takové typy holek jsem odsuzovala a odsuzuji. Pokud je podle ní LÁSKA v tom, že v šesté třídě měla 19 kluků, tak se není o čem bavit. To není láska, ani nevěděla, co to je. I když se mi už zdálo, že nic hezkého nepřijde, tak poslední kapitola mě vyvedla z omylu a udělala mi radost.
Dokázal jsi Martině odpustit, věřit a celou dobu jsi ji měl neskutečně rád. I ona tebe, trpěla stejně jako ty, ne-li víc! Osudové cesty jsou nečekané a plné radostí a strastí, v knížce jsem našla nepřemrštěný příběh a život jednoho hodně zklamaného kluka, kterému se poštěstilo objevit lásku a projít všemi těmi škaredými okamžiky s hlavou vzhůru. Nemyslím si, že příběhu něco chybělo, ba naopak! Dokázal jsi otevřít své srdce a napsal jsi to tak, jak jsi to v daný moment cítil.
Na závěr bych ti chtěla poděkovat za krásné věnování a za to, že jsi takový, jaký jsi.
Markétka
Žádné komentáře:
Okomentovat