Pondělí večer. Jsem na koleji. Sama. Spulubydlící zase někde lítá (až do brzkých ranních hodin). Venku se pomalu stmívá a já ležím v posteli a zírám na obrazovku počítače. Na internetu je opět nuda. Asi tak jako každý den. Co dělat? Myslím, že vím jak si zpříjemnit nudný večer...
.
Dnes jsem si s sebou do Prahy přivezla i novou knížku Jedna stačí! Jeden svědek. A už se vážně nemohu dočkat, až ji otevřu. Z prvními řádky mě opouští únava. Moje oči, které jsem ještě před chvíli stěží udržela otevřené, nyní přejíždí řádku za řádkou, stránku za stránkou. Hltám každé slovo. Facebook ignoruji, protože každé, i když jen kratičké, vyrušení od děje mě obtěžuje. Nemohu se od toho odtrhnout.
.
Není žádným tajemstvím, že jsem literární maniak. Už od mala, už od prvních písmenek, které mě učili v první třídě, už od první knížky o medvídcích, kterou jsem četla doma usazená v mamky klíně. Od tý doby jsou knížky to, k čemu se pořád a pořád vracím. A ráda. Ke štěstí mi stačí málo. Pár skvělých knih, teplo a dlouhé večery. To jsem v sedmém nebi. Od začátku záři, kdy jsem si koupila Johna Barrowmana jsem česky psanou knihu neotevřela...
.
...proto jsem se obzvláště těšila, až otevřu právě tuto knihu. Byla to pro mě příjemná změna. Po delší době čeština... A ještě po delší době kniha, která má méně jak 200 stránek. Možná proto mi ani nepřišlo divné ji přečíst v kuse za necelé tři hodiny.
.
Nevím, proč, asi jsem divná... Ale když čtu nějakou delší knížku, tak mi někde tak kolem poloviny, začne vadit, že pořád čtu buď v er nebo v ich formě. Většinou si pak rozečtu další knížku nebo hledám něco na netu, abych alespoň na chvíli četla něco odlišného.
.
Tohle u této knihy nehrozilo. Formy se střídají. Chytré, huh? To bylo možná to, co mě na tom zaujalo nejvíce. To, co mě pořád nutilo číst dál a dál. Mimo to je tu také fakt, že celý příběh má spád, jedna událost následuje za druhou. Děj rychle ubíhá. Mělo to prostě náboj…
.
Nejsem moc dobrá v tom popsat, proč se mi nějaká kniha líbila nebo ne. Neřeším to, jaký jazyk je v textu použit, jak dokonalou má autor slovní zásobu, jaké metafory autor používá… Prostě mě ta knížka musí zaujmout, musí mě bavit ji číst... Musí mě chytit za srdce. Většinou to poznám tak, že když dočtu poslední stránku a knihu zaklapnu, ještě dlouho po tom, o ní musím přemýšlet.
.
A přesně tak to bylo i v tomto případě. Kniha a hlavně téma mě zaujalo. O podobném tématu jsem nikdy před tím nic nečetla. Moc se o něm nemluví…
.
U nás na základce se o něm taky moc nemluvilo. Všichni se tomu vyhýbali, jakoby něco podobného neexistovalo. Ale jo… Existovalo. Učitelé to neviděli, nebo nechtěli vidět, nebo ignorovali… Jak je libo!
.
Je pravda, že to nikdy nezašlo tak daleko, jako v této knize. Ale i přesto…
.
Dobrou knihu poznám podle toho, že mám pocit, jako bych celý děj prožívala s hlavním hrdinou. Dokážu s ním soucítit, dokážu ho litovat, blbě se usmívám, když se mu něco povede (jo, to zvládám skvěle!)… Občas si říkám: "Ne, to nedělej!" a musím číst dál, abych zjistila, jestli to udělal nebo ne a pak nechápavě kroutím hlavou, když to opravdu udělá. Držím mu palce, když se chystá udělat dobrou věc, když na něco dlouho sbírá odvahu, a pak v duchu tleskám, když boduje.
.
A to jsem dělala snad od začátku do konce. Hlavní hrdina mě chytl za srdce. Od začátku jsem doufala, že najde to své štěstí, že získá to, po čem touží. Celý děj je vlastně jeden velký rozkošný love story. Pořád jsem se modlila, aby Martině konečně došlo, co v Tomášovi má, aby si vybrala to, co je pro ni nejlepší, aby konečně otevřela oči…
.
Několikrát mě napadlo: Proč mi sakra žádnej chlap nikdy nezpíval?! Snad milionkrát jsem měla pocit: "Awww, to je tak rozkošný!" No jo, to jsem celá já.
.
Občas jsem měla pocit, že budu brečet. Na další stránce mě něco rozesmálo. Emoce, emoce, emoce… Asi tak bych to shrnula!
.
***
↓ ↓
(*) ... Pak ale najednou začně Simonu hladit po zádech.
"Miláčku, co to děláš?" začervená se dívka a zeptá se, když už jí to přijde moc dlohé.
"Nic, jenom hledám prsa..." odpoví, aniž by se na ní podíval.
"Ale ta mám přece vpředu!" vysloví Simona poněkud nechápavě a Tomáš se k ní po chvilce otočí, aby ji viděl přímo do hlubokých očí.
"To není možný," zaváhá po krátkém mlčení. "Tam už jsem hledal..."
...
***
Bacha, koušu! A na tuhle knížku nedám dopustit! Tak si na mě dejte pozor! :D
***
Zdroj: american-girl.blog.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat