1. recenze

Vojtěch Havlík, student českého jazyka a literatury

Jedna stačí!: Jeden svědek

   je milostný román ze školního prostředí, který zřejmě na pozadí vztahu dvou zamilovaných školáků chce čtenáře přimět k zamyšlení nad tím, jaký vliv má kolektiv (v tomto případě spolužáků) na jednotlivce. Nebo je to naopak? Že by jádrem byl milostný příběh, který je vyprávěn na pozadí školních a mimoškolních příhod hlavního hrdiny?

   Román disponuje napínavým, vtipným i dojemným příběhem, který čtenáře zavede zpátky do školních lavic. Hlavní hrdina Tomáš chodí do deváté třídy, je bystrý a cílevědomý, oblíbený u učitelů, ovšem vystavován posměškům a šikaně ze strany spolužáků. Zamiluje se do Martiny, spolužačky, na kterou má silný vliv skupina spolužáků, kteří Tomáše nemají v oblibě. Tento vliv je nemilosrdný – oba hrdiny totiž ohrozí na životě. Děj se v určitých místech citlivě pohybuje na hraně mezi nadneseným vypravováním školáckých příhod, které se udály ve škole i mimo ni, a popisem citlivého prožívání lásky, postavení jedince v kolektivu či budování respektu. To vše je vyprávěno pohledem dětí, které si plně neuvědomují nebezpečí, kterému se vzájemně vystavují.

 

   Román si po obsahové stránce určitě zaslouží spíše pozitivní hodnocení. Když přeskočím ryze subjektivní dojmy a zážitky z četby, musím ocenit zejména autorovu nápaditost při psaní některých pasáží. Užívá krásných metafor, srov. skleněnou zábranu (s. 30), tělo s erotickými křivkami (s. 84), Martinu, která na s. 114 napomíná svou druhou tvář a mnoho dalších. Nepřehlédnutelné jsou rovněž nápadité scénické popisy, srov. začátek hraní Beethovenovy skladby Pro Elišku na s. 42: „...opatrně se dotkne klávesy. Okamžíček poté stiskne o půltón níže a pak zase výše a dále.“ Níže viz dvě ukázky, v první krásnou metaforu ze s. 29, v druhé scénický popis ze s. 75, který je jak vystřižený z filmového scénáře:

 

   „Zatímco Martina může přečíst slova: Miluji tě. Tomáš vidí jen hromadu rozmazaných a rozpitých písmen, jež by někdy mohl spojit alespoň v jedno čitelné a jasné slovo.“

 

   „Nechápu, jak se tomu můžete smát!“ káže jim učitel vážným tónem. „Evu tahle zpráva vzala a odešla, aby se vybrečela a vy?! ...máte úsměvy od ucha k uchu. Eva je asi jediný člověk z vaší třídy, který má Tomáše opravdu rád. V tomto případě musím říct, že jste...“

   „SVINĚ!“ rozčiluje se Eva na toaletě a vzteky kopne do dveří kabinky od toalety.

   Jen jedna metafora možná fakticky nedává smysl, což ale neznamená, že by neměla své kouzlo: srov. s. 83, kde se tóny s akordy smísí do jednotné melodie. Kdyby to tak četl nějaký hudebkář... ;-)

 

   Jsem však přesvědčen, že by to autorovi odpustil, už kvůli té Elišce... Krásnou metaforou je také: „Slunce už své žhavé paprsky nevysílá na Zemi, ale na Měsíc, jenž je odráží na naši malou planetu.“ (s. 103). I když možná i zde by někdo mohl pronést faktickou poznámku... :-)

 

   Z hlediska kompoziční výstavby (a nejen té) není vhodné střídání ich a er formy. Kurzívou je psán primárně Tomášův vnitřní monolog, ale najdeme tak napsaný i vnitřní monolog Martiny (s. 86). Celé vyprávění (pásmo řeči vypravěče) by podle mého názoru mělo být v er formě. V první osobě by měla být pouze přímá řeč. Srov.: Tomáš ze zastavil a pomyslel si: „Co jsem to udělal?“ místo Tomáš se zastavil. [nový odstavec] Co jsem to udělal?

 

   Co se týče jazykové stránky, občas se v knize objevují nevhodné obraty: např. deportace do nemocnice (s. 8), očekávat děj (s. 42) aj. Dále autor občas vkládá dětským postavám do úst nepřirozené fráze: srov. „nedělej blbého“ na s. 12, když o kus dál tatáž postava říká „je to nápadný“. V tomto případě jde jen o protiklad spisovnosti/nespisovnosti. Z hlediska vypravěčského pak nepřirozeně působí, když Eva na s. 24 říká „plně chápu tvé chování“. Taktéž mi není jasné, proč vypravěč neustále nazývá učitele/učitelku lektorem/lektorkou.