Proč 37. strana? Protože na FaceBooku mé knizy jsem měl 343 fanoušků.
A protože kniha má jen 153 stran, musel jsem od čísla počtu čtenářů odečíst dvojnásobek počtu stran v knize. Příště zveřejním další ukázku podle počtu fanoušků - PŘIDEJTE SE TAKÉ!
A protože kniha má jen 153 stran, musel jsem od čísla počtu čtenářů odečíst dvojnásobek počtu stran v knize. Příště zveřejním další ukázku podle počtu fanoušků - PŘIDEJTE SE TAKÉ!
„Správně. Máš jedničku,“ pochválí ho a hned si ji zapíše do svého
archu.
Ještě ten den večer jde Tomáš pro Martinu. Musí vyšlapat
hodně schodů, aby se dostal až k posledním dveřím, ale když zaklepe,
otevře mu její naprosto totožná sestra.
„Čau, Petro. Zavoláš mi Martinu?“ vypálí za sebe rychlostí
blesku, aniž by aspoň na jednu jedinou sekundu zapochyboval, zdali to třeba
není Martina.
„Promiň, ale ona není doma.“
„Tak já přijdu později,“ rozloučí se s dvojčetem a odejde
po schodech dolů. Petra zatím zavře dveře.
Jde se tedy projít po Perštejně po hlavní silnici. Rázuje si
to po zámkovém chodníku podél domů se zahradami, přejde křižovatku rovně, pak
dál kolem pošty, obchodu, obecního úřadu a školy (všechny budovy stojí blízko sebe),
přejde rovně přes odbočku za obecní úřad a pokračuje kolem kostela. Ale
když se přiblíží k parku vedle asfaltového parkoviště, spatří najednou
Martinu, jak kráčí proti němu. Směřují k sobě, ale když už jsou téměř u
sebe, Martina ho náhle obejde a pokračuje dál, jako by si ho vůbec nevšimla. Tomáš
se zastaví a nechápavě se za ní dívá.
Co je?
Při hodině dějepisu, který vyučuje jejich třídní učitel,
Tomáš něco napíše na malý útržek papíru, který složí a pošle po spolužácích do
první lavice prostřední řady, kde sedí Martina se svou sestrou. Martina
sedí vlevo, blíže k učiteli. Psaní si přečte pod lavicí.
Žádné komentáře:
Okomentovat